V mých 11 letech jsem se začala učit španělsky a neznala jsem nic jiného než učebnici pro samouky. Intenzivně jsem se z ní učila dvakrát, ale po jejím dokončení jsem nic neuměla. Proto jsem asi od patnácti let aktivně hledala parťáky ke konverzaci z celého světa. To byl přesně ten moment, kdy jsem se španělštinu přestala učit a začala jsem ji žít. Tento článek bude tedy o tom, jak se jinak učit jazyky než nudně z učebnice.
O co mi tedy jde?
Aby byl student ve studiu jazyků sám sebou. Když jsem se tu španělštinu začala učit přirozenou cestou (mluvení a porozumění), tak jsem vůbec nevěděla, že se něco učím. Zapisovala jsem si gramatiku a slovíčka, protože jsem se s lidmi potřebovala nějak dorozumět a vůbec mi nedocházelo, že se vlastně něco učím. Člověk se sám sebou i tehdy, když opustí konvenční vzorce a jde si zatím, co mu vyhovuje. Proč by se tedy musel učit z učebnice jen proto, že se to tak dělá? Píšou mi lidé se strachem, že něco v konverzaci popletli a potřebují uklidnění. A já se ptám proč? Proč v sobě máme myšlenku, že chyba je pro nás hrozba?
Aby byla chyba základním stavebním kamenem konverzace. Mně osobně se nejlépe učí s největším počtem chyb. Všechno si zapisuji i s vysvětlením, kde a proč jsem udělala chybu. Až té problematice čelím v další konverzaci, kouknu se do deníčku a hned vím. Z několik dalších mrknutí se do deníčku už vím, jak to patří. Takto se efektivně posouvám. Jak se má ale posunout student, který se tolik bojí udělat chybu, že vůbec nekonverzuje?
Aby nudné šprtání nebylo bráno jako jediná “správná” cesta. To, že jsme se ve škole učili jen a pouze memorovat, ještě neznamená, že je to dobře. Každý student by si měl najít svou vlastní cestu i za cenu, že by se velkým guru jazykářům nelíbila. Já moc dobře vím, že konkrétně se mnou někteří profíci na jazyky nesouhlasí, protože oni jsou spíš konzervativní a já jsem v tomto hodně liberální. Jsem například zastánce konverzace hned od prvního dne studia jazyků.
Aby konverzace byla na prvním místě. Nesouhlasím s tím, aby se student prvně našprtal teorii a pak až někdy šel do praxe. Teď si asi říkáte, že popírám to, co jsem psala výše: “každý student by si měl najít svou vlastní cestu i za cenu, že by se velkým guru jazykářům nelíbila”, ale ne, nepopírám. Jen naše firma Nadšení samoukové tady není pro lidi, kteří se prvně chtějí něco nadrtit a teprve až pak někdy, za několik měsíců vyrazit do praxe. Jsme tady pro ty, kteří se chtějí učit jazyky aktivně a efektivně. Nepodporujeme laxní přístup.
Aby jazyk nepanoval nad studenty. Zmínila jsem, že mi lidé píšou se strachem. Mám z těch konverzací pocit, že jim jazyk vládne a oni se v něm necítí komfortně. Jazyk je sice živý organismus, ale ne zase tak živý, aby nad námi práskal bičem. Lepší je se naučit žít s jazyky v harmonii a studium si užívat. Přesně tak, jak píšu v prvním bodě.
Aby byl student samostatný. Mám za to, že čím více věcí dáme studentům k dispozici (my lektoři), tak tím více se nesnaží ten jazyk naučit. Zvyknou si na to, že budou mít všechno, na co si vzpomenou, protože my lektoři chceme odvádět perfektní práci, ale už si neuvědomíme, že to studentům může uškodit. Ve španělštině jsem se vždycky všechno snažila najít sama a hlavně sama komunikovat ve facebookových skupinách se členy, kteří mi radili. Mám na to moc hezké vzpomínky, například, když jsme s Gustavem něco řešili a ani jeden jsme nevěděli něco z gramatiky, tak jeden z nás napsal do fb skupiny. A s těmi členy jsme to potom ještě dál rozebírali. Takže ani v našich facebookových skupinách nepodporuji nesamostatnost. Pokud dám do skupiny např. Nějaký vtipný obrázek v cizím jazyce, tak ho nepřekládám, ale předpokládám, že pokud to členy zajímá, tak si sami najdou, co to znamená.
Aby k jazyku student přistupoval akčně a aktivně. (Akčně = s dynamikou, iniciativou, rychlostí, spontánností. Zdůrazňuje energii a odhodlání něco okamžitě dělat.; Aktivně = s vědomým zapojením, účastí, soustředěním. Znamená, že člověk není pasivní, ale pracuje na věci systematicky a vytrvale.). Už hodněkrát jsem zažila, že student teoreticky opakoval několik let jednu a tu samou látku pořád dokola a stejně to nikam nevedlo. Na vině byla jeho pasivita, se kterou ke studiu přistupoval. Ve studiu cizích jazyků pasivita nemá místo.
Aby v samostudiu neexistovalo žádné škatulkování A1, A2 atp. Proč by si student A2 nemohl užít dokument ve španělštině, který je na úrovni C2? Pokud ho to láká a baví ho výzvy, tak proč ne? Víte, jak jsem si jako začátečník užívala kolumbijské zpravodajství? Strašně moc. Toto škatulkování do úrovní by mělo zůstat jen jako orientační body a ne jako strašák.
Aby se studenti naučili, že něco jako “perfektní moment” neexistuje. Pokud se vás cizinec na ulici na něco zeptá, tak vy mu nemůžete říct “Je, promiň, tuhle gramatiku ještě neumím, tak ti nemůžu poradit. Ale sejdeme se, až se ji naučím a pak ti to dořeknu.” Takhle to nefunguje. Ve studiu jazyků člověk holt někdy musí zatnout zuby a snažit se mluvit. Nejlepší je zvyknout si mluvit hned od začátku studia, což se děje u nás v Nadšených samoucích.
Aby samostudium nebylo izolované, ale ve spojení s lidmi. Už jsem mluvila o tom, jak je to super radit si ve facebookových skupinách. Každý člověk má na danou problematiku jiný pohled a tak si student perfektně může rozšířit obzory.
Zdám se vám moc přísná? Možná, ale vím, že všechny tyto body fungují, aby se člověk naučil jazyk radostně a efektivně. 🙂
Mějte se krásně!
Vaše Marie z týmu Nadšených samouků
